Au pair v Anglii

Vždy mě lákalo odjet na delší dobu někam do ciziny, ale nikdy jsem nedošla dál než jen k myšlenkám ´co kdyby´ a držela se jisté práce v ČR. Nakonec mě kamarádka, která odjížděla jako Au pair do Anglie, nakazila svým nadšením a já se šla zeptat do agentury na podmínky. Všechno se seběhlo hodně rychle a do měsíce jsem seděla s kufrem a zvacím dopisem od rodiny v autobuse do Anglie.

Po příjezdu mě trochu přepadly smíšené pocity. Sice jsem se těšila, protože jsem měla od své budoucí host mum slíbeno, že jí kromě dětí a úklidu v domě budu pomáhat i v Au pair agentuře, kterou vlastnila. Na druhé straně jsem si teprve začala uvědomovat, že jsem během týdne odešla z práce, kde jsem byla tři roky, že jsem doma nechala rodinu, přátele, které asi dlouho neuvidím a utekla do cizí země starat se o děti, se kterými moc zkušeností nemám. První dny byly hodně krušné, děti (starala jsem se o 2 hyperaktivní kluky – pětiletý Stephen a sedmiletý Matthew) si ze mě dělali srandu, protože jsem jim nerozuměla dobře a pořád se usmívala, aby mě měli brzo rádi. :-) Jídlo a vůbec životní styl je odlišný od toho, na který jsem byla zvyklá. Taky musím přiznat, že mi bylo docela smutno.

Zhruba po týdnu se ve mně něco zlomilo a začalo se mi v Anglii líbit. Trochu jsem si zvykla na okolí, pomalu jsem začala rozumět a dokonce mluvit anglicky, našla jsem si Bulharskou kamarádku v sousedství. Věděla jsem už, že nikdy neuklidím dům tak, jak bych chtěla, protože vždy někdo něco rozházel. Kluci si na mě už taky trochu zvykli (zvlášť když jsem s nimi hrála fotbal a na autonehodu). Zejména mladší mi hodně přirostl k srdci, byl jako můj vlastní, což podporoval fakt, že mi byl i vizuálně podobný. Kromě toho taky zbožňoval pizzu, čokoládu, byl taky alergik a astmatik, měl rád psy a dokonce i stejné pohádky v televizi. Taky jsem začala jezdit do Worcesteru na kurz angličtiny. Mé díky patří i host mum, která mi ukázala nejbližší okolí, zapsala mě do školy (a na polovinu školného i přispěla) a celkově mi hodně v začátcích pomohla.

S kamarády a rodinou jsem byla prakticky denně v kontaktu díky emailům, icq a telefonu. Jediné na co jsem si nemohla zvyknout bylo jídlo. Už se nedivím, že nikde ve světě nejsou anglické restaurace, protože takovýto podnik by rozhodně brzy zkrachoval. Přidávat do hovězího guláše cukr a knedlíky vařit přímo v něm jsem opravdu nikde jinde neviděla. Na druhou stranu oni se divili jak můžu jíst těstoviny s jogurtem a zeleninou. Na co jsem si kupodivu brzy zvykla bylo jezdit vlevo. Sice nemám zkušenost s řízením auta, ale i na kole to bylo ze začátku hodně zajímavé, zvlášť v případě Angličany velmi oblíbených kruhových objezdů. Myslím, že s řízením auta je to hodně podobné. Díky kolu jsem tak mohla poznávat nádhernou část Anglie - West Midlands.

Snad celá Anglie je krásně zelená, působilo to na mě jako kdybych pořád byla v zahradě. Vesnice a města nekončí, protože podél silnice jsou skoro stále domy a okolo dálnic se na loukách pasou ovce a krávy. Počasí, kterého jsem se původně hodně obávala mě docela příjemně překvapilo. Sice ještě v květnu byla docela zima, ale potom bylo nádherné léto až do začátku září. Dokonce padaly teplotní rekordy. Angličané si stěžovali na příšerné vedro, ale já byla absolutně nadšená. S host mum jsme se opalovaly na zahradě, s klukama jsme se koupali v bazénku a stříkali po sobě vodními pistolemi. Zlatým hřebem léta byla společná dovolená na Tenerife.

Díky kontaktu s ostatníma Au pairkama jsem zjistila, že všechny anglické děti jsou velmi rozpustilé, že snad žádná rodina si nepotrpí na sterilní domácnost, že si Angličané myslí, že neznáme vymoženosti moderní doby jako např. rychlovarná konvice, mikrovlnka, sušička nebo PC, a že v podstatě neexistuje ideální rodina.

Co vše mi můj půlroční Au pair pobyt dal? Rozhodně skvělou zkušenost, díky které se dnes nebojím nikoho a ničeho a klidně pojedu sama kamkoli, jakkoli a kdykoli. J Dál nezávislost, nadhled, který bych doma nezískala, kamarády z celého světa (už se těším, že příští léto navštívím kamarádky v Bulharsku, Turecku i Anglii). Rozhodně jsem se anglicky naučila mnohonásobně víc než několikaletým úmorným učením doma. Zjistila jsem, že není pravda, že v Česku je všechno špatně, a že jsem neskutečně ráda a hrdá, že jsem Češka. Mé osobní vítězství bylo to, že jsem si našla cestu k dětem, ke kterým jsem předtím neměla nijak zvláštní vztah a při odjezdu mi bylo strašně líto, že tam hlavně Stephena musím nechat. Kdopak mu teď asi čte pohádky na dobrou noc, když jeho nejmilejší Au pairka je pryč